Olga Havlová

Olga rozená Šplíchalová (11. 7. 1933–27. 1. 1996) se narodila v početné rodině v Praze na Žižkově a prožila dosti tvrdé dětství. Jako dítě navštěvovala Milíčův dům, jehož zakladateli byli Přemysl Pitter a Olga Fierzová. Po škole pracovala jako účetní, skladnice, prodavačka.

S Václavem Havlem se seznámila v roce 1953 a v roce 1964 se za něj provdala. Pak pracovala jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, kde Václav Havel působil. Oba z divadla v roce 1968 odešli. 

V době věznění Václava Havla pokračovala místo něj v práci na samizdatové edici Expedice a byla proto obviněna z podvracení republiky. Z dopisů, které jí Václav Havel adresoval z vězení, vznikla později kniha "Dopisy Olze". Spolupracovala též na vydávání Originálního videojournalu, který dokumentoval činnost disentu v Československu. 

V tradici Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Olga Havlová založila s přáteli z Charty 77 počátkem roku 1990 Výbor dobré vůle. V roce 1992 založila Nadaci Olgy Havlové a členové Výboru dobré vůle se stali členy její správní rady, jíž paní Olga předsedala. Hlavním cílem Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV) je pomáhat lidem se zdravotním postižením, lidem opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. Činnost Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové začala být brzy známá i v zahraničí. V některých zemích Evropy i v zámoří vznikly pobočky k podpoře hlavních cílů nadace. 

K pátému výročí založení Výboru dobré vůle se paní Olga rozhodla, že Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové bude každoročně udělovat "Cenu Olgy Havlové" osobnosti se zdravotním postižením, která se velmi zasloužila o zlepšení podmínek života lidí s postižením. Podobně jako jiné aktivity VDV, i tato cena má působit na lepší poznání života lidí s postižením, na vnímání jejich zvláštních potřeb a na integraci do společnosti.

V roce 1991 Olze Havlové norská nadace Stiftelsen Arets Budeie udělila prestižní cenu "Žena roku 1991". V roce 1995 byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se "Ženou roku 1995" České republiky.

Paní Olga Havlová se celý život neúnavně věnovala vytváření podmínek pro vznik občanské společnosti. Tento odkaz zanechala i nadaci, kterou založila.

Vzpomínka MUDr. Mileny Černé

Deset let uplynulo od smrti paní Olgy. Byl tehdy krutě mrazivý leden a mnozí pamatují nekonečnou frontu lidí s květinami, které chtěli položit v kapli jižního křídla Pražského hradu k Olžiným pozůstatkům a podepsat se do kondolenčních archů. Ještě měsíc před tím těžce nemocná Olga hovořila s lidmi z nadace o zásadních změnách, které je třeba učinit.

Měnit myšlení lidí v době politického zlomu je těžké. Všichni jsme si to představovali jinak a snazší. Nejprve se lidé přizpůsobují. Pak se vracejí o krok zpátky. Mění se normy a hodnoty. Nakonec je v kontextu společenské kultury třeba změnit modely. Tato změna je jako skok z jedné oběžné dráhy do druhé. Lidé jako byla Olga se však umanutě vrhají do změny obecného pořádku a ostatní spolu s sebou strhávají. Olga nechtěla žít v komunistickém režimu, a proto se podílela na práci Charty 77. Po listopadu 1989 chtěla přispět k šíření demokratických principů myšlení. Hledala v poskytování sociálních služeb odpověď na podporu a ochranu lidských práv těch, kdo byli vyloučeni ze společnosti. Výbor dobré vůle a později nadaci vnímala jako hybatele moderních principů pomoci lidem odsunutým na okraj. Neptala se na zásluhy, neptala se na to, jak se kdo k svému handicapu dostal – ať už pro zdravotní postižení, věk, chudobu nebo nemoc. Člověk žijící v nepříznivých podmínkách, v zajetí drog nebo v nucené izolaci od společnosti jí byl výzvou, na kterou hledala konkrétní řešení. Fandila lidem podnikavým a optimistickým. Osobně podporovala podnikání lidí se zdravotním postižením a mladých, nemajetných rodin, vždy zcela neokázale a s příkladnou velkorysostí. 

Olga patřila k lidem, jimž byla odporná lež, násilí, omezování svobodného projevu a pokrytectví. Když to bylo zapotřebí, dovedla sežehnout pohledem. Při rozhovoru šla přímo k věci. Podle toho se kolem ní kupili přátelé, kamarádi, spolupracovníci. Sama popisuje, že už jako malá byla pro ostatní děti autoritou. Jako dítě Přemysla Pittra na pražském Žižkově měla možnost sledovat dílo tohoto velkého humanisty, který po komunistickém puči v roce 1948 ztratil výjimečné postavení zastánce dětí pronásledovaných válečnými a poválečnými událostmi, byl přinucen odcestovat do Švýcarska a zbytek života strávil v emigraci. 

K žádnému kroku se paní Olga nenechala přinutit. Její instinkt správně rozhodoval, co je podstatné, a co nepodstatné, bez ohledu na protokol a jiné závazky. Hodně studovala dokumenty, vzorem jí byla Hlávkova nadace a příkladem dobré základní školy církevní škola v Ostravě, kde se na počátku devadesátých let objevili první romští asistenti. Navštěvovala nově vznikající centra pro děti s kombinovanými vadami a zjišťovala, co by jim mohlo ulehčit život. Často ji bylo vidět mezi seniory. Zajímala ji transformace nemocnic na nestátní neziskové organizace a nabádala ministry k podpoře občanských sdružení působících v sociální oblasti. Poznala se s vynikajícími ženami Evropy i jiných kontinentů, s manželkou spolkového prezidenta paní Christiane Herzogovou začaly organizovat pomoc pro děti trpící cystickou fibrózou. 

Je přirozené, že v prvním období po pádu komunismu jako manželka prezidenta republiky ráda provázela Václava Havla na jeho úspěšných cestách do zahraničí. Odevšad přivážela dárky a vše, co na cestách obdržela, buď věnovala nadaci nebo rozdala. „Nesedět na penězích“, „rozdávat rychle“, „dávat lidem dobré dary“ – to byly bonmoty, které kolem sebe stále šířila. 

Paní Olga po sobě nezanechala žádné spisy, nenapsala knihu vzpomínek. I v tom byla volná a svobodná, nechala na druhých, aby sami posoudili její život. Někteří to již učinili. Pavel Kosatík, Helena Marková, Karel Velan a další. Žádná z těchto knih však není úplným svědectvím o životě velké osobnosti. Ale to se snad ani nestává.

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: