V posledních letech se i v rámci Ceny Olgy Havlové začala prosazovat generace tzv. mileniálů. Po třicátnících Tereze Nagyové, Martině Půtové a Ditě Horochovské se laureátem letos stal teprve jednatřicetiletý Filip Pšenčík. Stejně jako jeho předchůdkyně vyvrací Filip nelichotivá klišé, která tuto generaci líčí jako sebestřednou, línou, neschopnou dospět a přijmout zodpovědnost.

Studium architektury, smysluplná práce, která je přínosem pro ostatní, skvělé sportovní výkony, cestování i založení rodiny a péče o malé dítě – to všechno Filip Pšenčík úspěšně zvládl a zvládá. Řeklo by se „levou zadní“, ale ta právě Filipa trápí nejvíc.

Narodil jste se s rozštěpem páteře. Byl u Vás diagnostikován už prenatálně?

Nebyl, rodiče se to dozvěděli až po porodu. Měl jsem štěstí, jako celý život, že porod byl veden císařským řezem z toho důvodu, že mě maminka 14 dní přenášela. V opačném případě bych pravděpodobně porod nepřežil, protože by se mícha přetrhla.

Jak se u Vás rozštěp páteře projevuje? Jaké máte potíže?

Měl jsem opravdu štěstí, protože se toto postižení projevuje většinou daleko hůře. Kombinuji chůzi o francouzských berlích a invalidní vozík, který využívám na delší vzdálenosti a abych si uvolnil ruce, například při starání o dcerku a vaření. Největší potíže mám s levou nohou, která je atrofovaná, nepostavím se na ni a mám v ní špatnou citlivost a prokrvení. K přidruženým vadám patří ještě vysoký stav lopatek, takže nezvednu úplně ruce vzhůru, skolióza a lordóza páteře.

Dají se problémy související s rozštěpem páteře nějak řešit nebo zmírnit? Může pomoci operativní zákrok?

Operací mám za sebou 10 a asi 250 stehů na různých částech těla. Ihned po narození mi byla překryta rána po vyhřeznutí míchy ze zad štěpem z vlastní kůže. Zhruba v 6 letech jsem začal více napadat na levou nohu. I přes bagatelizaci obtíží ze strany doktorů, kteří tvrdili, že jsem obézní a nechci chodit, se rodiče domohli vyšetření CT a magnetické rezonance. Následně se zjistilo, že se nedovyvinutá páteř chtěla douzavřít a začal mi z obratle růst trn, který napichoval míchu. Absolvoval jsem dvě dvanáctihodinové operace páteře. Po první operaci jsem z nemocnice odešel už s berlemi, pravděpodobně kvůli poškození nějakých nervů. Druhou operaci mi původní nemocnice odřekla kvůli přečerpání finančního limitu a rodiče ji museli vyřizovat v jiné. Při ní se zjistilo, že mi při předchozím zákroku nechali okolo páteře několik hnisavých ložisek. Další operace byly korekce levé nohy. Při několika operacích mi přeřízli stehenní kost, abych mohl natáhnout nohu, dále jsem měl přeříznutou lýtkovou kost kvůli vytočení plosky, zlámaný nárt, abych mohl chodit po chodidle, a ne po prstech, a ještě naříznutí Achillovy šlachy kvůli lepšímu došlapu. K mému postižení patří ještě horší funkce močového měchýře, takže jsem ještě musel dvakrát na operaci kamenů v močovém měchýři.

K tomu všemu je asi třeba přičíst i nekonečné rehabilitace...

Rodiče se mnou rehabilitovali od dětství, zpočátku jsme dojížděli do Vojtova centra, kde se se mnou učili touto metodou cvičit. Vzpomínám si matně, že se mi Vojtova metoda moc nelíbila a občas jsem při obraně uštědřil ve vzteku i nějakou ránu rodičům, hlavně otci, který na mě měl dostatek síly, aby mě dostal do správných poloh. Další vzpomínka je na milé rehabilitační sestřičky. Fyzioterapie mě provázejí celý život až dosud a myslím, že bych bez nich nemohl fungovat. Každý týden se najde něco, co je potřeba protáhnout a rozcvičit. V kondici se snažím udržovat i sportem.

Když se pokusíme zapomenout na operace a nepříjemné cvičení, jaké jste měl dětství? K čemu Vás vedli rodiče?

Snažili se uzpůsobovat své aktivity tak, abych mohl zažít to, co zdravé dítě. Například jsem na delší trasy, které bych o berlích neušel, zvládal jezdit na kole, tak jsem takhle s dopomocí vyjel na Praděd a spoustu dalších věcí. Myslím, že nejdůležitější věc, co mi předali, je, že každá překážka se dá zvládnout. Neřešit důvody, proč něco nejde, ale hledat cesty, jak zvládnout vše, co si usmyslím.

Chodil jste do běžné školy?

Chodil jsem prvních pět tříd na základní školu v Dačicích, než jsem přešel na osmileté gymnázium. Skoro dva roky jsem se učil doma, protože jsem po operacích páteře nemohl sedět ve škole. Jednou týdně za mnou docházela paní učitelka a zbylé dny jsem se učil s babičkou, která je učitelka, anebo s rodiči.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na školní docházku?

Měli jsme jak na základní škole, tak na gymnáziu skvělý kolektiv. Ze základní školy jsem si odnesl celoživotního parťáka a nepokrevního bráchu Martina, kterým se pouštím občas i do adrenalinových zážitků. Se spolužáky z gymnázia se scházíme dodnes alespoň jednou ročně. Profesoři byli skvělí a snažili se mi vycházet vstříc i v tom, že plánovali výlety tak, abych mohl jet s nimi na kole a být s třídou. Jediná překážka byla ta, že gymnázium se nachází v panelovém domě o čtyřech podlažích. To znamenalo ranní rozcvičku o berlích do třetího podlaží, kde jsme měli třídu. Většinou se ale našel někdo, kdo mi vzal batoh a cestu mi ulehčil.

Co Vás jako dítě nejvíc bavilo?

Jako menší jsem trávil mnoho času s prarodiči a praprarodiči na rodinné chalupě, kde máme bazén, a myslím, tam se zrodila moje láska k vodě. Často jsme také jezdili k moři do Chorvatska, kde jsem začal šnorchlovat. Dále jsem rád a hodně jezdil na kole, které mi nahrazovalo běhání. Žádný sport jsem ale nedělal závodně. Také jsem si rád kreslil, četl a samozřejmě jsem jako každý puberťák hrál počítačové hry.

Kdy a jak jste se rozhodl pro studium architektury?

Na gymnáziu jsem se rozhodoval mezi právy, programováním a architekturou. Finální rozhodnutí přišlo v sextě, kde jsem měl skvělého profesora výtvarné výchovy J. Albrechta. Ten ve mně spolu s paní učitelkou Zamazalovou, k níž jsem chodil na kreslení v dačické ZUŠ, probudil lásku k umění.

Jak jste zvládl odchod do Prahy?

Myslím, že lépe než moje maminka. Přechod proběhl hladce, měl jsem zařízené koleje blízko školy a prvních pár týdnů mě rodiče vozili do Prahy autem, než jsem si nacvičil pořádně cestu na autobus domů.

Byl jste spokojen s úrovní studia?

Určitě ano. Podle mě hodně záleží na tom, jak si člověk studium nastaví, jaké ateliéry si vybere a od koho se chce učit.

Je v rámci studia architektury věnována dostatečná pozornost problematice handicapovaných, řeší se bezbariérovost, ergonomie apod.?

Myslím si, že by se na tom dalo ještě zapracovat. Ergonomii a řešení bariér by mohl být vyhrazen celý předmět. Nicméně si pamatuji, že jsme v prvním ročníku dostali půjčený invalidní vozík a museli jsme natočit video, jak se na něm pohybujeme a zvládáme bariéry, což mi přišlo jako skvělý způsob, jak lidi seznámit s životem vozíčkáře.

Zaměřoval jste se už v průběhu studia na tyto otázky?

Cíleně pouze na bariéry ne, ale snažil jsem se v rámci projektů, které jsme zpracovávali v ateliérech, řešit i to, aby se v navrženém prostředí mohly pohodlně pohybovat i handicapované osoby. Většinou jsem byl ale podrobován zkouškám a měření při řešení, jak velký prostor je třeba například pro projití nebo otočení osoby s berlemi a na vozíku.

Dnes působíte v Lize vozíčkářů. Bylo to vaše první zaměstnání?

Začínal jsem pracovat již při vysoké škole na brigádách v různých architektonických ateliérech a po studiích jsem do jednoho ateliéru nastoupil. Na Lize vozíčkářů jsem začal působit zhruba dva roky po škole, kdy mi kamarádka řekla o uvolněné pozici asistenta soběstačnosti. Měl jsem pocit, že bych mohl společnosti začít vracet to, co mi dali ostatní skvělí lidé, které jsem v životě potkal.

V čem práce asistenta soběstačnosti spočívá?

Říkám o své pozici, že jsem technická podpora kolegyním našeho týmu sociální rehabilitace. Pokud tedy řeší nějakou kompenzační pomůcku, výběr automobilu, jeho úpravu, úpravu domu, bytu, přístup do domu. Hodně řeším přestavbu koupelen a kuchyní, protože zvládnout samostatně osobní hygienu a přípravu jídla je podle mě důležité pro pocit nezávislosti a osamostatnění. Také pomáhám dovybavovat byty našeho chráněného bydlení tak, aby vyhovovaly klientům a jejich individuálním potřebám.

Podílel jste se také na vzniku tréninkového bytu...

Když jsem přišel na Ligu, byl projekt ve fázi rozpracovaného návrhu po mém předchůdci, architektu Adamu Erbenovi. Projekt jsem upravil podle sebe, pomáhal partnerům v realizaci některých řešení a následně jsem pomáhal řemeslníkům v řešení detailů přímo při stavbě a vybavování bytu, takže znám byt a vybavení do posledního šroubku.

Co všechno byt umožňuje, k čemu všemu slouží?

Je zde několik variant zařizovacích předmětů a prvků vybavení pro různé stupně postižení, pamatovali jsme i na postižení pravé nebo levé strany těla. Já ho nejčastěji využívám k vyzkoušení rozmístění prvků v kuchyni a v koupelně před tím, než navrhnu konkrétní řešení úpravy u klienta doma. Kuchyni využívají také kolegyně, když učí klienty vařit a používat různé kompenzační pomůcky. V neposlední řadě je to jedno z mála bezbariérových ubytování v Brně a klienti k nám můžou přijet na delší pobyt, například když se snaží osamostatnit od rodičů a potřebují si vyzkoušet, co budou k samostatnému životu potřebovat.

Za projektem pražského tréninkového bytu stoji loňská držitelka Ceny Olgy Havlové Dita Horochovská – znáte jej? Jaké jsou rozdíly mezi těmito dvěma byty?

Projekt znám a s Ditou Horochovskou jsem se potkal na školení programu My Voice u nás na Lize. Náš byt je spíš ergoterapeutickou dílnou s přidanou hodnotou, že je to takový showroom různých pomůcek podle postižení.

Nabízí i brněnský byt možnost ovládání zařízení hlasem?

Nebylo na to v původním rozpočtu pamatováno, ale do budoucna bych rád ovládání počítačem a hlasem do některých prvků přidal. Myslím si, že to má smysl v ovládání světel, dveří oken a polohovatelné postele.

Důležitou roli ve vašem životě hraje sport. Co Vám sportování přináší?

Vždycky si říkám, že když mě něco bolí, tak vím, že žiju. Každý trénink dostanu svoji dávku endorfinů a jsem šťastný, že se můžu pohybovat.

Jakým sportům se věnujete?

Dnes hlavně závodně plavu v SK Kontakt Brno a také se věnuji freedivingu. Ještě jsem se znovu začal věnovat přístrojovému potápění a v současné době si dělám kurz, abych se mohl potápět samostatně.

A dříve?

Zhruba šest let jsem hrál parahokej za Spartu. Vyzkoušel jsem si i paragliding, parasurfing, přístrojové potápění, jachting, lyžování na monoski a handbike.

Plánujete v budoucnu ještě něco přidat?

Rád bych se vrátil ještě na nějakou delší dobu k oceánu a oprášil surfing. Láká mě i canyoning a ferratové lezení.

Jaká je finanční a časová náročnost?

Na vybavení není plavání náročný sport, stačí plavky a brýle. Chodím plavat dvakrát týdně po hodině a na čtvrt roku klubu přispívám cca dva tisíce. Freediving je něco jiného, když se člověk chce podívat na zajímavé lokace, musí investovat poměrně značnou částku do letenek, na druhou stranu trénovat zádrž dechu se dá i doma na gauči.

Jaké překážky musí zájemci o sport z řad handicapovaných překonávat? Je dostatek možnosti k sportovnímu vyžiti po cele republice a na všech úrovních?

Hlavně vzdálenost, i když v současnosti je dostupnost sportovního vyžití už poměrně dobrá. Ale někdy dělat parasport znamená dojíždět několik hodin na trénink.

Vy sám za sportem, často dost adrenalinovým, cestujete i mnohem dal. Na jakých zajímavých místech jste byl a co jste tam provozoval?

Nejzajímavější místa jsem navštívil při cestě za surfováním na Srí Lance. Minulý rok jsem byl na Korsice na expedici PřesBar jezdit na handbiku a letos jsem se účastnil freedivingové expedice na souostroví u Západní Papuy. Zde jsem při potápění s mantami, želvami a žraloky nabyl dojmu, že jsme jako lidstvo udělali chybu v evoluci a měli jsme zůstat ve vodě.

Co pro Vás možnost cestovat znamená?

Je to pro mě poznávání nových kultur, mnohdy i nádherných míst, která bych si nedokázal ani představit, a rozhodně svoboda.

Mate ještě nějaké nesplněné cestovatelské sny?

Začala se mi líbit jihovýchodní Asie, takže bych rád procestoval ostrovy Indonésie. Mým surfařským snem je podívat se na Havaj, ale myslím, že bych na to potřeboval ještě trochu trénovat.

Díky sportu jste se seznámil i s partnerkou.

Přijel jsem si do Lipna nad Vltavou vyzkoušet monoski a potkal jsem ji pod sjezdovkou. Zapovídali jsme se při čekání na jízdu. Pak jsme se kontaktovali přes Facebook, kde jsme měli fotku z lyžování. A asi o rok později jsem Verču pozval do divadla, což bylo i naše první rande.

Dnes už spolu mate roční dceru. Jaký jste otec?

Mám o 15 let mladšího bráchu Adama, takže jsem měl v tomhle náskok a nebyl pro mě problém se o Stellu postarat. Rodičovství si moc užívám, s malou je vážně legrace, každý den mě něčím překvapí. Snažím se jí moc nepřekážet v rozletu a pouze jistit, přispěchat, když něco potřebuje. Občas mám pocit, že kdyby se uměla přebalit a najíst, tak je naprosto samostatná osůbka.

Stíháte skloubit všechny své aktivity s rodinným životem? Jak travíte společný čas?

Momentálně jsem zredukoval svoje sportovní aktivity na plavání dvakrát týdně a občas nějaké závody, kam se snažím brát dcerku s sebou. Nejvíc si užívám společné plavecké lekce a myslím, že si je užívá i Stella, která vodu miluje. Taky často chodíme na procházky do parku. Tedy spíš jezdíme, já na vozíku, Stella na tříkolce, tváří se jako velká motorkářka. Víkendy trávíme většinou u některých z rodičů nebo na výletech.

Stal jste se jedním z nejmladších laureátů Ceny Olgy Havlové. Co pro Vás toto oceněni znamená?

Olgy Havlové si vážím a je pro mě symbolem silné ženy, která se důstojně zhostila své role první dámy. Vybudovala organizaci, která se zasazuje o podporu znevýhodněných skupin a zlepšení jejich postavení ve společnosti, její práce si považuji. Je pro mne čest, obrovská motivace a závazek obdržet tuto cenu a myslím si, že jsem teprve na začátku své cesty.

Jak si svou cestu představujete dal? Jaké máte plány do budoucnosti?

Chtěl bych dále pomáhat handicapovaným zlepšovat životní prostor. Když vše vyjde, rád bych dalším lidem se zdravotním znevýhodněním ukázal krásy sportů jako freediving a surfing.

Text: Hana Cindrová
Foto: Anna Šolcová, Zdeněk Chrapek, archiv Filipa Pšenčíka