Některé příběhy nekončí posledním výdechem... Naopak. Teprve po odchodu člověka se často ukáže, jak hlubokou stopu po sobě zanechal. Takový je i příběh Ireny Pschornové. Ženy, která se narodila v Číně, vyrůstala v Praze, na pár let se jejím domovem stala Austrálie, aby se vrátila zpátky na místo, které považovala za domov. Do našeho stověžatého hlavního města. Irena žila velmi skromně. Během života nerozhazovala. Finanční prostředky dávala pouze do cestování. Vášně, díky které poznávala nové přátele po celém světě. Vášně, díky které žila. Na život své tety zavzpomínala pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové její australská neteř Helen McMullan.

Když jsme se s Helen McMullan spojily přes on-line a zeptala jsem se, jakou má první vzpomínku na svou tetu – sestru jejího tatínka, neváhala ani chvilinku. Dokonce jsem z jejího vyprávění měla pocit, jako by se vzpomínkami přenesla zpátky o desítky let a byla to zase ta malá Helen –
pětiletá holčička – kterou přijela navštívit její teta Irena.

„Moje úplně první vzpomínka na tetu je v tatín kově fotografickém studiu. Pomáhala mu tam. Jako kreslířka měla mimořádně dobré oko pro detail, pro výběr těch nejlepších fotografií. Vzpomínám si, jak jsem soboty trávila s tetou Irenou ve studiu. Pozorovala jsem ji při práci, povídaly jsme si. Tenkrát to byly obyčejné dětské chvíle, ale nyní, po desítkách let, se pro mě změnily v jednu z nej cennějších vzpomínek,“ usmívá se Helen.

Když Helen pokračuje ve vyprávění, je z ní najednou cítit smutek... Teta Irena, kterou měla malá Helen tak ráda, pocítila stesk po domově. A to tak velký, že přestože jí v Praze nic nezůstalo, vzala z Adelaide jedno zavazadlo, rozloučila se s rodinou svého bratra a vrátila se zpátky do Čech „Přestože se teta v podstatě neměla kam vrátit a v Praze zase začínala od nuly, nemohla jinak. Mluvila o tom, že se jí stýská po českých horách, historických pražských uličkách i typických českých jídlech.“

Kuřátko s batohem

Když Irena odjížděla z Adelaide, Helen jí nakreslila malé kuřátko s velkým batohem. Pro malou Helento byl symbol odjíždějící tety, která se jen s jedním batůžkem vrací zpátky do své vlasti…

„Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem ve 24 letech přijela za mou milovanou tetou Irenou – a ona tu mou kresbu kuřátka měla přilepenou na dveřích své ložnice,“ říká s něžností v hlase Helen.

Za tetou do Prahy přijela na dva týdny. Bylo to nezapomenutelných čtrnáct dní, během kterých ji teta vzala na místa, která sama tolik milovala. Čas spolu strávily na Vyšehradě, Bertramce, Karlově mostu, Kampě… Toulaly se uličkami staré Prahy a zastavily se i v hospůdce, kterou navštěvoval její tatínek, když také žil v Praze.

„Uvědomovala jsem si už tehdy, že každá chvíle s tetou je vzácná. Chtěla jsem na ni mít co nejvíce vzpomínek, a tak jsem si ji všude chtěla fotit. Ale jestli teta něco nesnášela, tak to bylo focení. Vždycky si dala ruku před obličej, abych ji nemohla vyfotit,“ směje se Helen

Legendární kuře na paprice

Když se s Helen bavíme o vlastnostech její tety Ireny, na prvním místě bez přemýšlení vyzdvihuje pohostinnost.

„Ve svém malém bytě měla takovou malinkatou kuchyň. Ale dokázala v ní uvařit neuvěřitelné množství jídla! Ke snídani byla vždy polévka, čerstvý chléb, studená masa, sýry… Nikdy v životě už jsem neviděla tolik jídla pohromadě,“ usmívá se Helen, která také vzpomíná i na jedno teplé jídlo, které ji naprosto okouzlilo. „To české kuře na paprice s knedlíky… To bylo
fantastické!“

Co měla Helen s tetou Irenou společné? Hlavně vášeň pro cestování. O tom si dovedly povídat dlouhé hodiny. „Navštívila jste také její rodnou Čínu?“ zajímá mě. Ale Helen kroutí smutně hlavou. „Tam jsem se moc toužila podívat. Dokonce jsme měli s rodinou už cestu naplánovanou, ale COVID nám to zhatil. Nakonec jsme místo toho letěli do Anglie. Ale je pravda, že jednou bych se chtěla vypravit na místa, kde se narodil můj
tatínek a teta. Cesta do severní Číny mě moc láká. Chci poznat místa z její knihy Poslední čeští sládci… Věřím, že toto dobrodružství na mě ještě čeká.“

Skromná. A nesmírně velkorysá

Teta Irena žila podle Helen velmi skromně. Proto nejen ji, ale celou její rodinu v Adelaide překvapilo, když po jejím odchodu zjistila, že jim zanechala velký finanční obnos.

„Byla jsem opravdu překvapená, kolik za svůj život – přestože cestovala – dokázala našetřit peněz. Přestože neměla děti, dokázala žít život naplno, mít spoustu přátel… Když jsme se dozvěděli, že odešla… A zjistili jsme, jak velkorysá k nám byla… Opravdu jsme byli překvapeni. Co mě ale naopak vůbec nepřekvapilo – že naše teta myslela na Nadaci Olgy Havlové. Chtěla, aby její odkaz žil v pomoci lidem, kteří v životě neměli tolik štěstí,“ říká Helen, která sama pracuje jako sociální pracovnice a pomáhá právě znevýhodněným rodinám.

Helen zmiňuje, že v Austrálii je běžné, že lidé ve svých závětech myslí na různé neziskové organizace.

„Třeba moje maminka věnovala část peněz ve svém odkazu organizaci, která pomáhá zvířatům. Celý život milovala – hlavně čtyřnohá – zvířátka. Jejím životem prošlo několik pejsků… A stejný způsob jednou zvolím i já. Nejen proto, kde pracuji. To jsme měly s tetou stejné. Není mi lhostejný osud lidí, kteří jsou v nouzi.“

Odkaz, který přetrvá

Irena celý život žila skromně. Její odkaz je však velký. Nejen symbolický.
Naopak symbolicky dnes můžeme nahlížet na Heleninu kresbu malého kuřátka s batohem, který si její teta Irena pečlivě během svého života střežila.

Tenkrát tato kresba symbolizovala cestu milované tety z Austrálie zpátky domů. Dnes může připomínat i jinou cestu – cestu dobra, které se vydalo na svou další pouť. Protože některé příběhy opravdu nekončí posledním výdechem. Často teprve poté začíná jejich nejdůležitější kapitola. Cesta pomoci potřebným…

Paní Irena léta usilovala o důstojnou připomínku Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí. Obracela se na řadu institucí a sama pečovala o pietní místo. Její prosbu vyslyšela až Olga Havlová.