Cenu Wernera von Siemense za pře­ko­ná­ní pře­ká­žek při stu­diu získal Vít König

Ve čtvrtek 5. března byli oceněni vítězové Ceny Wernera von Siemense za rok 2019. Ocenění za překonání překážek při studiu získal Bc. Vít König z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Přečtěte si rozhovor, který s ním udělala společnost Siemens.

Vít König se věnuje částicové fyzice, bakalářskou práci vypracoval na téma „Testování křemíkových detektorů pro modernizaci detektoru ATLAS” a obhájil v roce 2018. V současnosti pokračuje v magisterském programu studia, a pokud mu to jeho zdravotní stav a rodinná situace dovolí, rád by pokračoval i v rámci doktorského studia.

Vít König se již několik let potýká se závažným onkologickým onemocněním, které mu způsobuje stavy nepřekonatelné únavy, trvale musí brát léky, několikrát za rok bývá v nemocnici a trpí též těžkou poruchou imunity. To všechno mu ale nebrání v tom, aby zůstal životním optimistou a plný plánů do budoucna jak v profesním, tak osobním životě.

Proč jste si vybral zrovna studium částicové fyziky?
Od dětství jsem rád četl encyklopedie ze všech možných přírodovědných oborů. Na střední škole mě pak velmi bavila matematika a fyzika. Zvlášť v oktávě, tedy ve čtvrtém ročníku, kdy jsme brali základy atomové a částicové fyziky, jsem zatoužil poznat fyziku elementárních částic a jadernou fúzi. Už v té době jsem se zajímal o CERN, bohužel jsem netušil, že i pro studenty střední školy existuje možnost návštěvy a studentské stáže. Kdybych to byl věděl, zřejmě bych v tomto oboru „zakotvil“ už dřív. Během prvního a druhého ročníku na VŠ jsem pak pracoval na několika spíše experimentálních projektech na různých pracovištích a až ve třetím ročníku jsem se dostal na Ústav částicové a jaderné fyziky a do skupiny částicových křemíkových detektorů pod vedením doc. Zdeňka Doležala. A to právě kvůli mému zájmu o CERN a o částicovou fyziku.

Co Vás na tomto oboru nejvíce zajímá?
Vždycky mě zajímalo, jak věci kolem mě fungují. Proto, myslím, bylo přirozené, že jsem se postupně začal zajímat o nejzákladnější fyzikální zákony a o částicovou fyziku. Nejvíc mě láká pochopit, jak je svět kolem nás vybudován. Věřím, že čím lépe budeme světu kolem nás rozumět, tím lépe a efektivněji dokážeme využít všech darů a příležitostí, které nám nabízí. A to platí nejen ve vědě.

Čemu byste se chtěl v budoucnu věnovat?
Rád bych přispěl k našemu poznání základních zákonů, kterými se řídí vesmír kolem nás. Proto se zajímám o fyziku elementárních částic a o teoretickou fyziku. Nicméně mě velmi láká ještě druhá věc, a tou je předávání tohoto poznání dalším generacím. Pokud mi to můj zdravotní hendikep dovolí, rád bych v budoucnosti dělal nejen vědu a pracoval jako vědecký pracovník, ale chtěl bych se jednou jako pedagog podílet na vzdělávání budoucí generace vědeckých pracovníků a výzkumníků.

A jaké jsou Vaše plány v, řekněme, blízké budoucnosti?
V první řadě bych velmi rád dostudoval magisterské studium a, bude-li to má rodinná a zdravotní situace dovolovat, tak bych chtěl pokračovat ve studiu doktorském. Částicová i teoretická fyzika nejsou jednoduché obory a, abych něco dokázal, bude to ještě běh na dlouhou trať.

Myslíte, že jste měl v životě štěstí na dobré pedagogy?
Měl a opravdu velké! Už na střední škole mě dokázali namotivovat, aby studium a poznávání pro mě nebylo jen povinností kvůli známkám, ale aby bylo i zábavou. Toto štěstí na pedagogy pak pokračovalo i na vysoké škole. Mohu proto říct, že po odborné stránce mě ovlivnilo velké množství lidí, s kterými jsem se na fakultě setkal. Láskou ke svému oboru, nadšením nebo pedagogickými schopnostmi, kdy nás dokázali strhnout k zájmu o svůj obor.

Čemu se věnujete ve volném čase, pokud zrovna nestudujete?
První místo v mém životě nemá studium, práce a věda, ale moje rodina a vztah s Bohem. Manželka a dcera, které nesmírně miluji, a které mě obě velmi podporují. A to jak ve studiu, tak i v mých zdravotních obtížích. Když přichází situace, které bych už sám nezvládl, je mi zvlášť manželka nenahraditelnou podporou. Navíc se nám má každým dnem narodit druhé děťátko. Je tedy přirozené, že se snažím dělit svoji energii mezi rodinu a studium/práci. Na další koníčky pak už příliš sil nezbývá. Ovšem před lety, když jsem na tom byl zdravotně lépe, jsem se angažoval v dobrovolnické činnosti s mládeží a dětmi, a to při azylovém domě pod vedením charity, kde pracovala moje maminka. Vypomáhal jsem organizováním táborů, vedením kroužků a organizací středověkého festivalu. Také jsme se s manželkou, tehdy ještě snoubenkou, podíleli na chodu Centra mládeže Nazaret v Kunraticích. V budoucnu, pokud by mi to zdraví dovolilo, bych se k těmto aktivitám rád vrátil, třeba z pozice rodiče organizujícího akce pro děti své a svých přátel.

Které okamžiky jsou při studiu pro Vás nejtěžší vzhledem k Vaší nemoci?
Vzhledem k povaze mého onemocnění se mi často stává, že z nějakého důvodu nemohu do školy. Třikrát až čtyřikrát za rok musím podstoupit kontrolní hospitalizaci, kvůli slabé imunitě velmi snadno onemocním, anebo jsem prostě jenom natolik vyčerpaný, že zanedbám několik dní měsíčně. Bohužel, právě kvůli tomu, že jsem vyčerpaný a unavený, tak se mi špatně učí nebo pracuje z domova či z nemocnice a zanedbanou látku pak musím dohánět zpětně. Náročné jsou pak dny, kdy je potřeba splnit nějaký deadline, odevzdat domácí úkol, nebo se jen sejde víc věcí najednou a k tomu se přidá zdravotní indispozice. Naštěstí, většina pedagogů, kolegů i dalších lidí kolem mě má pro mé problémy pochopení a snaží se mi vyjít vstříc.

Získal jste ocenění za překonání překážek. Ve Vašem případě by to ale mělo být za soustavné překonávání… Jaké jsou ty Vaše?
Jak jsem již zmiňoval, zřejmě nejnáročnějšími problémy, které musím překonávat, jsou únava a vyčerpání. Dále musím každý den brát analgetika na bolest a slabá antidepresiva kvůli hormonálním výkyvům způsobeným hormonální léčbou. S tím se pojí, že obtížně zvládám stresové situace, kterým se ale bohužel úplně vyhnout nemohu. Velkou překážkou je, že kvůli nízké imunitě a slabosti nemohu jezdit veřejnou dopravou (ujdu maximálně pár set metrů bez zadýchání nebo záchvatu kašle a nemohu nosit batoh a břemena těžší než 3 kg); všude se musím dopravovat autem. To ne vždycky jde, zase kvůli únavě, a navíc je to i finančně nákladné. V neposlední řadě trpím chronickým kašlem (kvůli metastázím na plicích), na který si moje okolí musí vždy zas a znova zvykat, a těžkými zažívacími obtížemi (mj. potřebuji být stále v dosahu toalet).

Myslíte, že přístup společnosti k lidem s hendikepem mění k lepšímu?
Nevím, zda se mění k lepšímu, protože nemohu říct, že by kdy byl přístup společnosti a lidí ke mně a mému hendikepu špatný. Naopak, s výjimkou pár necitlivých lékařů a arogantních úředníků, má téměř každý, kdo je konfrontován s mým hendikepem a mými problémy, pochopení. Zvlášť většina vyučujících a vedoucích, když jsem je seznámil se svými limity a omezeními, se mi snažila maximálně vyjít vstříc. Za sebe tedy mohu říct, že jsem téměř vždy zažil převážně pozitivní přístup.

Jakou změnu pro hendikepované byste osobně nejvíc uvítal?
Nevím, jak to je na jiných univerzitách, fakultách, či pracovištích, ale přinejmenším na místech, kde jsem studoval a pracoval, se mi téměř vždy snažili vyjít vstříc. Snad jediné, co by podle mě bylo potřeba zlepšit, je informovanost o možnostech, které se hendikepovaným nabízí (a pak přístup některých úředníků, kteří jsou schopni i slepého a beznohého prohlásit za simulanta).

Máte nějaký životní vzor, který také musel v životě a v práci překonávat takto vážné překážky?
Mým velkým vzorem je Stephen Hawking. Přinejmenším v jeho profesním životě, kdy hendikep mu nebyl překážkou, ale naopak stimulem k tomu, aby něčeho dosáhl. A jeho přínos do oboru, který mě zajímá, je dnes nezpochybnitelný. V osobním životě bych pak chtěl mít tolik odvahy jako on – vrhat se do věcí, které zdánlivě nelze dokázat.

Bylo pro Vás získané ocenění překvapením?
Ano a velkým, protože jsem byl již přihlášen do minulého ročníku, ale vybrán jsem nebyl. Přihlašoval jsem se na druhý pokus bez jakýchkoliv ambicí a očekávání.

Víte už, jak zaslouženou cenu použije?
Jako poděkování pro svou manželku, která pro mě byla a je největší oporou a podporou během mého vysokoškolského studia, a v posledních letech během náročných zdravotních peripetií, bych ji rád vzal na dovolenou do Francie, kterou si velmi zamilovala během naší svatební cesty.

V čem vidíte vůbec největší přínos této ceny pro Vás osobně?
Je to pro mě velmi důležité ocenění mé snahy a práce. Těší mě, že společnost se snaží pomáhat těm, kteří mají v životě hendikep, limity, překážky nebo další protivenství. A že také společnost dokáže ocenit snahu a úsilí, které je k tomuto překonávání překážek potřeba. Toto ocenění mi zcela jistě pomůže v dalším profesním životě, protože je nestranným uznáním mé snahy, arbitrem pravdivosti mého životního příběhu.
 

 

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Mediální partneři:
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: