Dokončení rozhovoru s Annou Freimanovou

Přinášíme druhou část vzpomínání paní Freimanové na Olgu Havlovou, které vyšlo ve zkrácené podobě v posledních Dobrých zprávách.

1. část rozhovoru

Nevyčítala někdy Olga životu, že nemohla v mládí studovat?

Ona to brala, že to tak prostě přišlo. Střízlivě. Vlastně ani nevím, zdali se zkoušela dostat na nějakou střední školu. Vím, že navštěvovala kurzy angličtiny a divadla. Ke knihám se dostala v Milíčově domě už jako dítě a stala se z ní náruživá čtenářka. Kromě toho, že byla duchem divadelnice, chodila ráda do kina a v mládí s maminkou navštěvovaly operu, takže nedostatek formálního vzdělání jí nebyl na překážku.

Měla smysl pro humor?

Měla, což je dobře vidět ve filmu OLGA. Myslím, že její a Václavův smysl pro humor byly dost podobné. Olga měla fantazii a dokázala být veselá a zapojit se do různých taškařic, jako byly např. kostýmové zahradní slavnosti s parodiemi a živými obrazy. Byl v tom určitě znát vliv divadla na Olgu. Dneska by se řeklo, že to byly blázniviny, ale oni se tím bránili proti represím a beznaději té doby. Bavili se tím, co podnikali, a pak znovu, když si to promítali v Originálním Videožurnálu.

Zmínila jste Originální Videožurnál…

V roce 1986 jsme dostali od Charty 77 videokamery, což tenkrát byla úplná novinka. Olga, můj manžel, Honza Kašpar a řada dalších založili Originální Videožurnál, který chtěl mapovat to, co nezachycuje státní televize a co se děje nejen v disentu, ale také v  alternativní kultuře. Natáčeli po tři roky až do revoluce a ještě i po ní. Olga se věnovala hlavně ekologickým tématům.

S Ivanem Havlem také zaštítila Edici Expedice, když byl Václav ve vězení.

Edice Expedice byla samizdatová edice, kterou založil Václav. Vydával v ní knížky svých přátel a také své hry a eseje, které nesměly vycházet oficiálně. Vše se přepisovalo na stroji v 11 kopiích, tajně se to vozilo ke svázání a nakonec se těch 11 knížek prodávalo za výrobní cenu. Lidé si je půjčovali a dále je rozmnožovali, takže po revoluci byly tyto texty dost známé, což svědčilo o tom, že je hodně lidí četlo.

Zvládala toho tedy hodně!

Byla také zakladatelkou časopisu O divadle, kde jsem působila i já a ona měla na starost jeho ekonomickou a technickou stránku.

Vy jste s Olgou trávila první dny Sametové revoluce. Pociťovaly jste strach?

Myslím si, že strach musela Olga prožívat po celou totalitu. Nedávala to ale na sobě znát. Na Hrádečku bývala dost často sama. Určitě cítila i nejistotu z toho, co se stane, až jim peníze dojdou. Pamatuji si, že jsme si povídávaly i o tom, jak to bude s důchodem, se stářím atd. Tyhle věci jí nemohly nepřijít na mysl a ona se tím určitě vnitřně zabývala. Také nemoci okolo ní jí nepřidávaly: měla nemocnou sestru, Jarka měla rakovinu prsu (žila ale ještě dalších 20 let po operaci, dokonce přežila i Olgu), Alenka, jedna z Olžiných neteří, zemřela jako relativně mladá maminka desetiletého a čtyřletého dítěte. Ve Šplíchalovic rodině prostě ta nemoc byla a Olga to dobře vnímala. Viděla na svých blízkých, jak nemoc probíhá, a musela to v sobě nějak zpracovat.

A jak to bylo v listopadu 1989?

Já jsem samozřejmě strach měla. K Havlům jsem chodila každý den a Olga byla myslím dost ráda, že tam s ní jsem: První dny jsme byly v bytě na nábřeží víceméně samy, skoro bez informací a zvěsti, které k nám doléhaly, nebyly hezké: že se formují Lidové milice, že jsou připravené tanky… Měly jsme vždy nějaké úkoly od Václava, které jsme plnily, ale musely jsme se samozřejmě vyrovnat s tlakem nejistoty a napětí, které viselo ve vzduchu. Často zvonily telefony a někteří volající vyhrožovali a nadávali nám. Jednou, když nás zase vylekal zvonek u dveří a my jsme přesto, že jsme se bály, je otevřely – stál za nimi Magor, právě propouštěný z vězení! A to byl určitý zlom. Postupně začali na nábřeží přicházet další přátelé, kteří se dostávali na svobodu. Brzy nám z Občanského fóra poslali ochranku a pak už začal zběsilý kolotoč: paní listonoška denně přinášela hromady pošty, ozývali se domácí i zahraniční novináři a přátelé z exilu, chodily spojky z Občanského fóra nebo jsem já musela běhat tam. Prudce začal stoupat zájem o dílo Václava Havla, najednou ho chtěli všichni hrát nebo vydávat… Na strach nezbyl prostor.

Poté, co se Olga stala první dámou, změnila se nějak?

Z toho měla také strach. Nechtěla to – opravdu o tu pozici nestála! Tušila, co nastane, ale zvládla to strašně dobře. Já sama jsem neměla pocit, že by se u ní něco změnilo. Odjakživa v sobě měla takovou důstojnost a hrdost. Prostě do toho vplula, když to muselo být. Se svými přáteli však nadále chodila do kavárny či na pivo. Na Hradě měla svoji kancelář a jednou týdně nás, lidi ze svého okolí či z dřívějšího života, zvala k sobě na kávu. My, kteří jsme pracovali na Hradě, jsme samozřejmě respektovali rozdíl mezi „oficiálním“ a „osobním“ a dodržovali jsme dekorum. Bylo pro nás však úlevou a únikem z tehdejšího setrvalého napětí, že jsme se na chvíli mohli s Olgou vrátit k přátelskému tónu.

Ve svých vzpomínkách se často dotýkáte některých rysů Olžiny osobnosti. Vím, že je to složité, ale mohla byste se pokusit nějak je shrnout?

Řekla bych, že Olga byla pravý člověk. Jejím asi nejsilnějším rysem bylo, že ačkoliv byla silná a ryzí osobnost, dokázala se dát „do služeb“ Václava. Vycítila jeho sílu a jeho intelekt, které obdivovala, a přes všechny možné peripetie jejich vztahu hodně toho pro Václava obětovala, aniž by jakkoliv dávala najevo, že něco obětuje. A ne vždycky to pro ni bylo lehké! Pomáhat bylo pro Olgu naprosto samozřejmé. Když po založení VDV přicházela od těžce nemocných a mentálně postižených lidí, musela si v sobě nosit hodně drastické zážitky. Přesto říkala, jak je to pro ni osvěžující, když vidí jejich vůli, se kterou překonávají těžkosti života. Do vínku získala bohatou nadílku zdravého selského rozumu, nohama stála na zemi a situaci se vždy snažila realisticky zhodnotit. Vyznala se v lidech a dokázala je odhadnout. Když už si s někým vytvořila přátelský vztah, bylo pro ni toto přátelství důležité. Jistěže se uměla i „kousnout“ a být pod tlakem někdy též nespravedlivá, zvláště poté, co byla vystrčená do prostředí, které jí moc nesedělo. Ale nikdy to nebylo bez důvodu. Přesto všechny ty protokolární věci a další povinnosti první dámy zvládala dobře. V Olze byla také velká síla: nevíme, jak dlouho věděla, že je těžce nemocná, jak dlouho se s tím v sobě prala. Snad pro ni bylo určitým povzbuzením i to, že její sestra po operaci rakoviny ještě dlouho žila. To jí dalo velkou víru v české lékaře, která byla příkladná.

Troufla byste si odhadnout, jak by se na současné dění v české společnosti Olga dívala? Jak by se postavila například k prezidentským volbám?

To samozřejmě nemohu vědět. Ale myslím si, že by byla nějakým způsobem aktivní. Určitě by vymyslela něco, jako byl Originální Videožurnál, nebo by se do něčeho podobného zapojila. Byla by jistě autoritou a rozhodně by svoji osobnost dala do služeb svobody a demokracie – a podporovala by je všemi svými silami. Myslím, že by se „autoritám“, které by za autority nepovažovala, postavila. Jsem přesvědčená o tom, že by pracovala a bojovala. A byla by slyšet – třeba ne pořád, ale v těch klíčových chvílích určitě.

To by mohl být vzkaz pro mladé, mají-li si vzít z Olgy nějaký osobní příklad.

Ano. Olga by určitě chodila k volbám, což je to nejmenší, co může každý z nás udělat. Nikdy by se totiž nenechala situací odevzdaně nést. Snažila by se v ní zorientovat a najít si úkol pro sebe. Využila by všechny své kontakty a možnosti, aby zvrátila to, co by nepovažovala za správné. Ať už by měla nějakou mediální moc nebo ne, šla by do toho!

 

Irena Šatavová

Foto: Monika Granja

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Mediální partneři:
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: