Deník N: rozhovor s Milenou Černou

Bývalá ředitelka Výboru dobré vůle Milena Černá byla jednou z nejbližších přítelkyní Olgy Havlové. Dodnes bojuje za to, že slabým se musí pomoci. Jako lékařka nemá strach z koronaviru, ale ze směrování české politiky.

„Opravdu se děsím toho, že tu převládnou síly, které nemají s demokracií nic společného“ říká paní Milena Černá v rozhovoru pro Deník N - celý rozhovor zde.

Všude se píše, že kromě dermatovenerologie mezi vaše specializace patří také hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie… Máte strach z nákazy, která se světem šíří?

Mám obavy stejně jako další lidé. Ale co se všude píše, je omyl. Ten vznikl kvůli vysílání Genu, který o mně Česká televize natočila. Pracovníci České televize si přečetli životopis jiné Mileny Černé. Já mám totiž v Praze dvojnici. Jmenuje se Milena Černá, je lékařka, je narozená ve stejný rok jako já, má stejně staré dva syny jako já. Bydlí v Praze a je to profesorka epidemiologie. A od vysílání Genu to všichni říkají o mně.

Pořád to takhle Česká televize na svém webu uvádí.

Kdybyste viděla, co jsem kolem toho dělala… Všichni mi řekli, že už to nestojí za to.

Možná jste se díky tomu epidemiologií aspoň okrajově začala zabývat. Vypadá to jako jednodušší způsob, jak to vyřešit, než dokola vysvětlovat, že je vše jinak.

Ano. Ale je mi to líto. My jsme se s paní doktorkou Černou i potkaly. Často jsem dostávala i její poštu do schránky… A teď se to znovu rozjelo… Ráda bych paní doktorce vzkázala, že to dokola opravuji. Teď dokonce vyšla kniha, kde opět opsali můj životopis z Genu. Budu muset paní doktorku znovu najít a omluvit se jí.

Tak to nechme zaznít v tomto rozhovoru. Řekněte mi, jak jako lékařka tedy současnou situaci vnímáte.

Samozřejmě mě překvapuje, jak se ten virus chová. Jak se proměňuje… To, co dělá lidem vyššího věku a dětem že neubližuje… To se doposud podle mých zkušeností v žádném jiném případě nikdy neobjevilo. Ale možná že jsme to jenom nedokázali identifikovat. Tento virus se chová absolutně nevypočitatelně, a proto máme všichni obavy.

Vy zažíváte podobné pocity? Bojíte se?

Ne. Já ne. Já sedím doma.

Držíte se tedy v naprosté izolaci.

Já jsem v izolaci. Špatně chodím, proto používám takové čtyřkolové chodítko. Mohu si tím pádem chodit po Praze, jak mě napadne. Něco jsem si ve městě potřebovala zařídit a jela jsem tramvají – a tam se na mě všichni tak mračili, že se takový geront tlačí mezi obyvatele! Měla jsem z toho tak nepříjemný pocit, že už radši nikam nejezdím.

Ačkoli se nebojíte, jste přece jen riziková skupina.

Jsem. A nejen kvůli věku. Taky proto, že mám mnoho dalších nemocí. Jsem doma… Ale co já vím, kam si ten vir vyjde na procházku.

Tenhle virus je hodně velká neznámá. Mám pocit, že je jedno, jestli se na prognózu dalšího vývoje zeptám souseda na vsi, nebo uznávaného virologa. Je to jak věštění. Jaký vývoj očekáváte vy?

Zdá se mi tahle nová situace nebezpečná v tom, že může nastat odliv, a pak se odehraje něco dalšího. Lidé by se měli spíše adaptovat na způsob života, jaký teď vedou, tedy na takový omezený život, do kterého nepatří návštěvy restaurací, návštěvy přátel… Lidé by si měli na dobu neurčitou zvykat na tento způsob skromnější existence. A tu dobu neurčitou bych já osobně viděla jako rok, rok a půl.

Foto © Jana Plavec, Ondřej Němec

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Mediální partneři:
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: