Svůj pokoj v patře jsem neviděl od šesté třídy

Fond vzdělání letos podporuje stipendiem 74 studentů. Jedním z podpořených je i Honza, který studuje navzdory těžké nemoci.

Někomu se o hodinách matematiky zdají noční můry do konce života, pro Honzu je to jeden z nejoblíbenějších předmětů ve škole. Podobně to má s ekonomikou a hodinami účetnictví. Prý jednou bude účetním. Klidně by se ale mohl živit jako programátor. Zkušenosti ke každé ze tří profesí sbírá o sto šest.

Honza navštěvuje druhým rokem Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských Lázních. Přes týden bydlí na internátě, jinak je doma v Úpici na Trutnovsku. Právě na zaplacení internátu půjde největší část peněz z Fondu vzdělání, který je společnou iniciativou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a ČSOB. Akademie Olgy Havlové je škola v mnoha ohledech specifická. Kromě bezbariérového přístupu má vlastní rehabilitační centrum, bazén a celkově tam výuka probíhá trochu jinak. Kvůli Honzově nemoci je to třeba.

Honza trpí svalovou dystrofií, při které postupně ochabují svaly. Jeho optimismus by mu ale mohl leckdo závidět. Narodil se jako zdravý kluk. Nemoc se začala projevovat v pěti letech, kdy rodiče začali pozorovat, že neběhá tak rychle jako ostatní děti jeho věku. Postupně se jeho stav zhoršoval, dnes mu pohyb usnadňuje elektrický vozík. Honza to ale bere z té lepší stránky: „Zatím to ještě zvládám. Vždycky si říkám, že je třeba vážit si každého dne. Lidé jsou na tom i hůř,“ říká, když vzpomíná na spolužáka s dystrofií, který kvůli pokročilému stádiu své nemoci už musí dýchat s pomocí respirátoru.

Honza má hodně z optimisty a trochu z realisty. Účetnictví ho baví, ale vnímá i praktickou stránku: „Kvůli své nemoci bych nemohl být automechanik jako táta. To bych fyzicky nezvládl. V kanceláři to pro mě bude mnohem snazší.“ Kromě účetnictví se ale po svém budoucím povolání rozhlíží i v jiných oborech. Třeba v IT. Ve škole při hodině počítačů dokonce radí učitelům. To, co se jeho spolužáci učí, má on v malíku. Většinu svého volného času totiž tráví u počítače programováním. „Zatím je to jen koníček, ale myslím si, že by mě to klidně bavilo i jako zaměstnání,“ říká Honza o práci s počítačem. Kromě toho se stará i o chod školních novin. Ne jako redaktor, to prý dělá jeho spolubydlící. Šéfuje celé redakci a zařizuje vše, co je pro její chod třeba. K tomu všemu hraje poměrně málo známý sport boccia.

Honza bydlí jen s tatínkem v rodinném domku. S maminkou a jejím přítelem se nestýká. S nadsázkou se dá říct, že za svou rodinu možná překvapivě považuje i některé sousedy u nich doma v Úpici: „Bydlíme v malé vesničce, kde nám všichni sousedi pomáhají, jak mohou. Když taťka potřebuje odjet, přijdou k nám a postarají se o mě. Pomáhají nám se vším.“

Jejich dům není pro vozíčkáře úplně dobře vybavený. „Zatím.“ dodává Honza s vykřičníkem v hlase. „Bydlíme s taťkou jen v přízemí, kam mám zvenku postavenou nájezdovou rampu. Teď ale dům rekonstruujeme. A dostali jsme peníze i na výtah. Samotná rekonstrukce jde ale celkem pomalu, kromě výtahu vše platí taťka z toho, co ušetříme. Na konec přestavby se ale těším. Konečně se podívám do svého starého pokoje v patře. Nebyl jsem tam možná od šesté třídy.“

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: