"Často zapomínáme a nedoceňujeme, co všechno se změnilo", tvrdí Zdeněk Tůma

Řekl bych, že pro Václava Havla byla občanská společnost celoživotním tématem, byť jsme o tom spolu nikdy nehovořili. Pro mě to není hlavní náplň mé profesionální kariéry, ale asi bychom se spolu shodli na tom, že člověk má vůči společnosti určitou odpovědnost a měl by se snažit – při možnostech, které má – jí pomoci.

Rádi bychom vám představili doc. Ing. Zdeňka Tůmu, CSc., jenž je od února 2016 členem dozorčí rady VDV. I když výraz „představit“ je nepřesný – Zdeněk Tůma byl deset let guvernérem ČNB, působil v prestižních mezinárodních finančních institucích (Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní měnový fond, Evropský systém centrálních bank) a určitý čas se angažoval v pražské politice. Nyní je partnerem jedné z největších poradenských společností KPMG, kde zodpovídá za služby pro finanční sektor. Lidé ho tudíž dobře znají jako významného finančníka a makroekonoma, ale možná je překvapí tím, že se objevuje též ve světě neziskových organizací. Co ho k tomu vede? I o tom je následující rozhovor.

Osobní odpovědnost každého z nás

Co vás přivedlo do neziskového sektoru?

V současné době dává hodně firem důraz na společenskou odpovědnost, tedy na Corporate Social Responsibility (CSR).  Vedle ní ale existuje něco, čemu já říkám ISR (Individual Social Responsibility), tedy osobní odpovědnost, kdy část odpovědnosti za dění kolem sebe přebírá každý člověk. Tak jsem to vždycky chápal. A když jsem se rozhodoval, jak já mohu a chci využít svého volného času ve prospěch ostatních, rozhodl jsem se orientovat na oblast vzdělávání. Působím tudíž v různých vědeckých radách, třeba na ČVUT, na Jihočeské univerzitě, ke které mám jako rodák z Českých Budějovic vztah, jsem ve správní radě VŠE, kde jsem graduoval, pracuji pro Nadaci CERGE-EI a English College in Prague.

Jak se stalo, že se vaše životní cesta zkřížila s VDV? Sice i tato nadace podporuje vzdělávání mladých lidí, kteří jsou handicapováni buď zdravotně či sociálně, ale není to její jediná činnost. 

Dostal jsem nabídku stát se členem dozorčí rady VDV. Zprvu jsem se trochu zdráhal, neboť na jedné straně nemám volného času tolik, a byť zasedání dozorčí rady nebývá příliš často, tisíckrát nic umořilo osla. Na straně druhé však jméno Výboru dobré vůle a jeho zakladatelky Olgy Havlové má takový zvuk, že jsem tuto nabídku nedokázal odmítnout. A je mi ctí být s touto nadací spojen a trochu jí pomoci. Už i kvůli mému vztahu k Václavu Havlovi a jeho první ženě.

Milá problesknutí s Václavem Havlem

Václav Havel vás v roce 1999 jmenoval viceguvernérem ČNB a o rok později guvernérem centrální banky. Znali jste se už dříve?

Možná jsme se někde potkali, ale osobně jsme se neznali. Když probíhal proces nominace na guvernéra České národní banky, Václav Havel, jenž nebyl  odborníkem na ekonomické otázky, konzultoval různé lidi na finančním trhu. Nakonec padla jeho volba na mě, což pro mě bylo velmi příjemné, a to jak v případě jmenování viceguvernérem, tak později při jmenování guvernérem.

Jaký byl váš vztah? Jak jste Václava Havla vnímal?

K jeho osobním přátelům jsem nepatřil, ale vnímal jsem ho velmi pozitivně. V různých ekonomických otázkách si dovedu představit, že by se naše představy o něčem lišily, ale jeho pohled na svět byl nesmírně sympatický a jako člověka jsem si Václava Havla vždy velmi vážil.

Setkávali jste se pak častěji?

Prezident Havel mě sice jmenoval guvernérem centrální banky, ale odpovědnost skládání účtů má guvernér nikoliv k prezidentovi, ale k Poslanecké sněmovně. Žádné pravidelné schůzky jsme tedy s Václavem Havlem neměli, naše setkání byla spíše náhodná a sporadická.

Přesto vás přišel podpořit, když jste měl po úspěšně vyhraných volbách na podzim 2010 usednout do čela pražského magistrátu, ale nakonec se tak nestalo.

To pro mě bylo velmi milé a povzbuzující. V té době jsem se trochu ochomýtal kolem pražské politiky a kandidoval jsem za TOP 09, která v Praze volby vyhrála, na pražského primátora. Václav Havel mě přišel podpořit na bouřlivé první zasedání zastupitelstva magistrátu, kdy se podepisovala koalice ČSSD – ODS, což znamenalo faktické odsunutí vítězné TOP 09. Byl to pro mě opravdu milý okamžik a podobná problesknutí mezi námi byla, byť jsme se pravidelně nestýkali. Sledoval, co dělám, a držel mi palce.  

Pro Václava Havla byla důležitá otázka občanské společnosti. Vnímali jste ji stejně?

Řekl bych, že pro Václava Havla byla občanská společnost celoživotním tématem, byť jsme o tom spolu nikdy nehovořili. Pro mě to není hlavní náplň mé profesionální kariéry, ale asi bychom se spolu shodli na tom, že člověk má vůči společnosti určitou odpovědnost a měl by se snažit – při možnostech, které má – jí pomoci. Proto i můj vstup do pražské politiky odrážel to, že mi není jedno, co se děje kolem nás, a věřil jsem, že je možné to změnit.

Rostoucí míra otrávenosti společnosti

Věříte tomu i dnes, po zkušenostech, které jste v politice získal?

Ukázalo se to být těžší, než se zdálo, ale přeci jenom se to mění. A já musím v této souvislosti říci, že my hrozně zapomínáme a nedoceňujeme, co všechno se změnilo. Vždycky mohou být věci lépe, ale stejně se za uplynulých 25 let udělal obrovský krok dopředu nejen z hlediska racionálního hodnocení, ale také ve společnosti.

Lze to doložit nějakými fakty?

Naše společnost KPMG slavila vloni 25 let svého působení na českém trhu a v té souvislosti jsme dělali průzkum, v němž jsme porovnávali preference v průzkumu veřejného mínění z roku 1990 s těmi získanými v současné době. Přestože se dá objektivně a změřitelně doložit, že se dnes máme lépe, lidé jsou v současné době daleko „otrávenější“.

Z čeho myslíte, že ta otrávenost lidí plyne?

Možná jsme na začátku měli představu, že budeme svět dohánět rychleji a že ho „předhoníme“, nebo že mu alespoň budeme blíže, než je tomu dneska. Určitou nevýhodou je nejspíš i to, že máme za souseda Německo a srovnáváme se právě s ním. Avšak pokud vezmeme v úvahu ostatní země v Evropě, tak si vůbec nestojíme špatně. A chtěl bych opět zopakovat, že ne vždy doceňujeme, kde jsme byli v roce 1990. Například že jsme nemohli jezdit za hranice směrem na západ, zatímco pro dnešní mladé lidi je to zcela normální. Můj starší syn Tomáš studuje ve Skotsku a záleží to čistě jen na jeho rozhodnutí, zda chce studovat tady, nebo tam.

Pozitivní vidění je určitě potřeba. Na druhé straně na podzim proběhly komunální volby a v několika případech se ukázalo, že strany, které v regionech zvítězily, se nakonec nedostaly do vedení krajů, neboť opozice se proti nim semkla. Což je mimochodem situace velice podobná té, kterou jste zažil při volbách do pražského magistrátu před šesti lety. Neplyne nespokojenost lidí také z toho, že mohou mít pocit, že na jejich hlase nezáleží?

Nejsem politolog, abych mohl dělat analýzu toho, co to ukazuje a co by se s tím mělo dělat. Vysoká a těžko vysvětlitelná míra otrávenosti se však netýká jenom České republiky, objevuje si i v jiných zemích. Podívejme se na americkou veřejnost, jak byla před volbami rozdělená. Stejně tak brexit je odrazem určitého iracionálního rozhodování a znechucení ve veřejné sféře.  

„Páchání dobra“ v neziskovém světě

Vraťme se ještě k vašemu působení ve VDV. Je něco, co vás jako člověka, pohybujícího se v chladném finančním světě čísel, matematických zákonitostí a železné logiky, v nadačním prostředí překvapilo či dokonce zaskočilo?

Nevím, jestli finanční svět je až tak racionální. Ale určitě je to něco jiného než svět neziskových organizací. Motivace u ziskového sektoru je celkem zřejmá – dosažení určitého zisku (přičemž paralelně s tím jde ona zmiňovaná korporátní odpovědnost), zatímco v nadačním světě je hlavním posláním „páchat dobro“ v oblasti, kterou si daná nezisková společnost vymezí. Ale možná je tam jedna věc, na kterou bych docela rád upozornil.

Pokračujte, prosím…

Zmiňoval jsem, že čím dál více firem se aktivně věnuje CSR, ale i tak jsme stále o dlouhé míle pozadu za vyspělými zeměmi. V těch vyspělejších se bere automaticky, že firmy podporují svět kolem nich, kdežto u nás je to v daleko menším rozsahu než kdekoliv jinde. Nedávno jsme o tom mluvili s panem Kejvalem, předsedou Českého olympijského výboru, který zmiňoval, že například při podnikání v Holandsku není možné, aby se firma ucházela o nějakou zakázku, aniž by byla aktivní v oblasti společenské odpovědnosti. A není rozhodující, zda to v dané zemi stanoví nějaká pravidla, anebo jde o úzus. V Česku máme hodně dobrých nápadů, co by se dalo pro společnost dělat, a potřeba jejich financování bude stále převyšovat možnosti. Ale i tak si myslím, že tady je pořád prostor pro zlepšení. O CSR se hodně hovoří, ale nemusí jít vždy jen o peníze.

Když ne o peníze, tak o co?

Podělil bych se o velice unikátní zkušenost jedné neziskové společnosti, která také stále čelila tomu, jak financovat potřebné věci pro charitativní činnost. A rozhodla se postavit na Labi elektrárnu, kterou provozuje, přičemž výnosy nesmí použít na nic jiného než na své charitativní programy. Ne každému se asi podaří postavit si elektrárnu, jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Ale nové cesty existují a firmy by si měly být vědomy toho, co se děje kolem nich.

Vy se, pane Tůmo, angažujete nejen ve VDV, ale i v jiných nadacích, např. jste členem správní rady Nadace CERGE-EI či Nadace Jana a Medy Mládkových. U CERGE to celkem chápu, odpovídá to vašemu zacílení na vzdělání. Jaký je ale váš vztah k výtvarnému umění?

V nadaci Jana a Medy Mládkových už nejsem, ale působil jsem tam řadu let. Odpověď na otázku PROČ je stejná jako u VDV – šlo o nabídku známé mecenášky, která se těžko odmítá. Byla to však zajímavá zkušenost, oblast umění je mi trochu vzdálená, takže to pro mě byl velký benefit, jenž mi rozšiřoval obzory.

Ve vaší rodině nejste jediný, kdo svůj čas a schopnosti věnuje dobrovolné činnosti pro druhé. Prozradíte více?

Moje manželka založila už před sedmi lety neziskovou společnost Dialog Jessenius, která působí v oblasti edukace ve zdravotnictví, zejména v oblasti onkologické péče. V posledních dvou letech stála za celorepublikovou kampaní Ruce na prsa, podpora samovyšetření prsů u žen. Organizovali školení v rámci obchodních center, aby se prolomilo tabu o rakovině prsu, a spolupracovali také s Petrem Koukalem, jenž má obdobný program STK pro chlapy.

Běh, kolo, lyže… a láska k Šumavě

O vás se ví, že máte vřelý vztah ke sportu. Mimo jiné jste běžcem dobré vůle pro VDV – jak se k tomu dostal?

Já běhám dlouhodobě, takže to bylo celkem přirozené. Když se blíží nějaký ze závodů, je to pro mě takový milník nutící mě, abych začal víc trénovat; například na Pražský půlmaraton nebo Mattoni 1/2Maraton v Českých Budějovicích, který si nemohu jako tamní rodák nechat ujít. A když už běžím, je logická volba, že chci běžet nejen pro sebe, ale aby to i něčemu/někomu pomohlo.  

Uvažujete o tom, že přesedláte na maraton?

Párkrát jsem ho běžel, do cíle se dostanu, ale nemám toho moc naběháno. Letos jsem běžel maraton v Praze, avšak ty poslední kilometry už byly špatné, čas ani říkat nebudu. Pak jsem běžel maraton podél Lipna v rámci olympijského parku na Lipně v závěru olympiády v Riu.

Často se o vás psalo, že jste vášnivý cyklista dojíždějící do práce na kole. Stále to platí?

Snažím se jezdit na normálním kole, ale přiznám se, že teď tíhnu víc k elektrokolu. Nejde to pochopitelně každý den, jízda na kole do práce má určité logistické nároky, ale kolo je myslím si pro dopravu v Praze dobrá věc. Na Šumavě elektrokolo nepoužívám, tam jezdím na normálním kole či běhám – to jsou moje hlavní sportovní aktivity.

Nemáte touhu zúčastnit se třeba slavného cyklistického závodu pro amatéry Cape Argus Cycle Tour, jehož 110 km dlouhá trať vede po jednom z nejkrásnějších cípů světa – po pobřeží oceánu kolem Kapského města? Prý je to úžasný zážitek!

Vím o tom, lákalo by mě to, ale je to časově hodně náročné. Jednou bych tam ale rád jel. Možná že teď, když se mnou na kole jezdí i syn, by na to mohlo dojít. Jinak ale moc necestuju. Když máme s rodinou čas, rádi vypadneme na chalupu na Šumavu a já si tam objíždím závody, které máme v okolí. Ať na kole, nebo na běžkách. 

Sjezdovky vás nelákají?

Šumava je především na běžky. Kolem Železné Rudy se dá jezdit i na sjezdovky, to je ale pro nás už daleko. Většinou jezdíme jednou, dvakrát do roka na sjezdovky do Alp.

Řekl jste, že moc necestujete, ale vaše práce vás během vaší kariéry zavedla na různá místa ve světě. To pro vás není radost?

Pokud jde o pracovní cestování, to je pro mě prostě jen práce: letiště, hotel, nějaká kancelář… Místo abych šel do kanceláře doma v Praze, tak do ní jdu někde jinde. A pak se snažím zase rychle dostat zpátky. Jako rodina občas cestujeme, dvojčatům Danovi a Alžbětě už bylo patnáct a staršímu Tomášovi je přes dvacet, takže si cestováním trochu rozšiřujeme obzory.

Máte nějaké místo, kam se vracíte častěji a rádi?

Obecně se vracíme do Itálie, v létě jezdíme často na nějaký ostrov ve Středozemním moři, letos jsme třeba byli na Krétě. Pro mě ale místem, kde se cítím opravdu dobře, je Šumava. Jezdím tam rád já i moje rodina, přestože manželka je z Prahy. Já jsem do té oblasti jezdil už od dětství a láska k tomuto místu mi zůstala.

Irena Šatavová

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: