Ten den nemohu zapomenout, protože Jan Palach se upálil necelý týden poté, co jsem se vrátila z emigrace.
Po srpnu 1968 se lidé houfně stěhovali z okupované republiky. Často nejprve do Vídně, jejíž obyvatelé se k nim chovali se sympatiemi a porozuměním. Ve Vídni buď žili v různých zařízeních pro uprchlíky, nebo si našli jakékoliv zaměstnání. Zde plánovali svůj další život: ve Skandinávii, Kanadě, Austrálii, všude tam, kde je byli ochotni přijmout. Byl to čas horečného rozhodování. Všichni sledovali, co se děje doma, a někteří se na základě zdánlivého klidu vraceli zpět. V onom klidu byl však obsažen vzdor, lidé v Čechách se mylně domnívali, že budou-li dávat odpor najevo, sovětská vojska zemi opustí.
Byla jsem mezi těmi, kdo se vraceli zpět již z první štace, z přestupního místa ve Vídni. Chtěla jsem dokončit studium medicíny ve své zemi. Po zkušenostech z pobytu ve Vídni se mi náhle zachtělo léčit vlastní lidi, být pro ně v jejich zemi oporou. Říkala jsem si, že kdo chce politicky žít, musí žít v Československu.
Čin Jana Palacha zasáhl každou duši. Byl to osobní imperativ k odchodu okupačních jednotek z Československa. Zdálo se, že celá země oněměla úžasem. Lidé pochopili Palachův čin jako výzvu nepodlehnout postupnému smiřování s ponižující okupací. V krátkém období Pražského jara zažili mnoho nebývalých svobod a nyní byla v sázce jejich ztráta. Ano, tehdy to vypadalo, že lidé na tuto výzvu navážou.
Pamatuji se na sílu národní manifestace, která se projevila při pohřbu Jana Palacha. Šla jsem se svou skupinou studentů v mlčenlivém pohřebním průvodu za rakví. Účastnily se ho masy lidí. Nikdo nemluvil. V horní části Václavského náměstí stálo několik osobností známých z Pražského jara a podávaly ruce účastníkům průvodu. Projevy solidarity nebraly konce.
Relativní svoboda však trvala jen do října roku 1969. Uzavřely se hranice a nastala tzv. „normalizace“. Nástup totalitního režimu zahrnoval i pokus o vynechání historické paměti. Jméno Palach mělo být vymazáno. Jak to však u takových situací bývá, stal se pravý opak. Jan Palach se stal symbolem svobody i dalších generací.
Milena Černá, předsedkyně správní rady VDV – Nadace Olgy Havlové
