Vydali jsme nové číslo časopisu Dobré zprávy

Přečtěte si na našem webu! A zároveň přinášíme 1. část nezkrácené verze úvodního rozhovoru s Klárou Laurenčíkovou...

Na každém záleží!

S Mgr. Klárou Laurenčíkovou jsme se sešly, abychom mluvily o dětech. Blížící se Vánoce jsou především svátky dětí, a přitom ne všechny je prožívají v kruhu rodiny. Stejně tak ne všechny děti dostávají stejnou příležitost ke vzdělání, otevírajícímu jim cestu do světa. Paní Klára se pomoci ohroženým dětem a inkluzivnímu vzdělávání věnuje celý svůj profesní život, takže měla o čem hovořit.

Jste vystudovaná speciální pedagožka a věnujete se inkluzivnímu vzdělávání a ochraně a podpoře ohrožených dětí. Co vás na tuto životní dráhu navedlo?

Už od dětství jsem byla hodně citlivá na nespravedlnost a měla jsem přirozenou potřebu ostatním pomáhat. Inklinovala jsem k nahlížení do světů, které leží trochu mimo pozornost běžné společnosti. Při studiu na gymnáziu jsem dobrovolnicky docházela do kojeneckého ústavu, kde jsem měla možnost poznat, jak vypadá práce s ohroženými dětmi, jež neměly to štěstí vyrůstat ve své vlastní rodině.

Zde se zrodilo vaše přání stát se speciální pedagožkou?

Mým dětským snem bylo stát se lékařkou. Po přechodu na víceleté gymnázium mě ale učitelka matematiky tak vehementně přesvědčovala o tom, že se na studium čehokoliv, kde o matematiku mohu jen zavadit, rozhodně nehodím, až jsem tenhle svůj sen vzdala. Hledala jsem jiný obor, který by mi dával smysl.

A našla jste?

Objevila jsem speciální pedagogiku, která propojuje pedagogiku, psychologii a rovněž i rozměr fyzického zdraví, případně různé spektrum handicapů. Přišlo mi to smysluplné, a tak jsem tento obor vystudovala na Pedagogické fakultě UK v Praze, kde v tuto chvíli dokončuji doktorát. Současně zde šestým rokem externě vedu seminář Edukace etnických minorit.

Zároveň máte velké zkušenosti přímo z terénu.

Už během studia jsem čtyři roky pracovala v Jedličkově ústavu v Praze jako vychovatelka a později jako koordinátorka týmu. Bylo to pro mě hodně obohacující startovní prostředí. Pak jsem se profesně posunula do Charity ČR, kde jsem pracovala s ženami se zkušeností s domácím násilím, nedobrovolnou prostitucí a traffickingem (obchod s lidmi). Určitou dobu jsem pomáhala také v Člověku v tísni.

Proč jste u této práce nezůstala?

Toužila jsem přenést získané zkušenosti z terénu na systémovou úroveň. Zde se, máte-li štěstí, přeci jen občas podaří úpravou legislativy či nastavením jiných mechanismů věci výrazněji posunout. Věřím v hodnotu propojování perspektiv, sdílení zkušeností a přemosťování zdánlivě nespojitelného. Snažím se přispívat k tomu, aby veřejné politiky a služby fungovaly spravedlivěji ve vztahu k potřebám různých skupin občanů.

Daří se vám to?

V roce 2006 jsem získala místo vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí na MPSV. Velkým tématem, které jsme spolu s kolegy začali řešit, byla právě agenda ohrožených dětí v naší zemi, a to zejména vysoký počet dětí umísťovaných do ústavů. Udělali jsme analýzu systému, identifikovali nejvíce bolavá místa a zkusili navrhnout kroky ke zlepšení.

A?

A právě tehdy mě oslovil tehdejší ministr školství Ondřej Liška, zda bych se nepřihlásila do výběrového řízení na ředitelku odboru rovných příležitostí ve vzdělávání, který vznikl v rámci nově ustavené sekce Sociálních programů ve školství. Spadalo sem jak téma inkluze a speciálního školství, tak i prevence rizikového chování na školách a ústavní výchovy. Cítila jsem příležitost pokusit se o nastartování určitých pozitivních trendů v těchto oblastech, a tak jsem do této výzvy šla…

… a uspěla jste!

Ano. Stala jsem se ředitelkou odboru rovných příležitostí, a to krátce poté, co ČR obdržela rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Ten konstatoval, že konkrétní skupina romských dětí z Ostravska byla z etnických důvodů diskriminována ve vzdělávání a systémem byla donucena ke vzdělávání mimo hlavní vzdělávací proud. Tyto děti musely navštěvovat základní školy praktické (dříve zvláštní školy), kde se učily podle redukovaných osnov určených pro žáky s lehkým mentálním postižením. Přitom se jednalo o naprosto zdravé děti, které měly stejný vzdělávací potenciál jako kdokoliv jiný. Z takové školy měly jen mizivou možnost pokračovat ve studiu na kvalitní střední škole nebo dokonce na univerzitě.

Jak jste na to na ministerstvu reagovali?

Vzali jsme tento rozsudek velmi vážně a začali jsme sbírat národní data o vzdělávacích nerovnostech. Nechali jsme si Univerzitou J. E. Purkyně zpracovat analýzu hlavních důvodů vysoké míry selektivity českého vzdělávacího systému a zjišťovali jsme, co brání ředitelům a učitelům běžných škol pracovat inkluzivně a jaké důvody způsobují, že tolik dětí zůstává mimo běžný vzdělávací proud.

Co jste se zjistili?

Sami ředitelé škol, včetně učitelů, nejčastěji sdělovali: „Změňte legislativu a spravedlivěji nastavte systém financování podpůrných opatření. Pak si s inkluzí poradíme.“ Začali jsme tedy chystat konkrétní opatření k tomu, aby byl český vzdělávací systém více spravedlivý a přátelský ke všem dětem bez rozdílu.

Čeho se navržená opatření konkrétně týkala?

Například vytvoření akčního plánu včasné péče pro děti sociálně znevýhodněné. Velká část těchto dětí totiž přichází do školy nepřipravená - nemají třeba dostatečnou slovní zásobu, nerozumí tak instrukci učitelů a může jim velmi rychle „ujet vlak", pokud nedostanou co nejdřív podporu... Důležité je začít včas, vytvářet programy na rozvoj rodičovských kompetencí a samozřejmě k rodinám dostat další služby, jako je např. protidluhové poradenství, pomoc s bydlením apod. V České republice funguje výborně raná péče o děti se zdravotním postižením, ale raná a včasná péče o děti se sociálním znevýhodněním systémově zakotvena není - dokonce ani v legislativě. To potřebujeme změnit. Čím dřív podpoříme zdravý vývoj každého dítěte, tím bude naše společnost celkově zdravější a stabilnější. Nikdo by neměl zůstat na vedlejší koleji z důvodu horších startovních podmínek. 

Co ještě jste navrhli?

Dobrou mezirezortní spolupráci, která je klíčová pro to, aby sociální i vzdělávací politika státu byla provázaná a funkční a na úrovni terénu se promítala do kvalitně fungujících komplexních služeb. Dnes jsme bohužel ještě stále daleko častěji svědky různých izolovaných intervencí s kolísavou kvalitou. Velká část lidí s určitým oslabením zůstává příliš často bez pomoci, přičemž sociální služby a potřebná dávková podpora musí být do budoucna spravedlivěji dostupná na základě individuálních potřeb a konkrétní sociální situace.

V oblasti vzdělávání jsme s odborníky z akademické sféry a nevládních organizací vytvořili Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, který představoval sadu opatření nezbytných k tomu, abychom dokázali postupně nastartovat inkluzivní vzdělávání. Vláda jej schválila a my se těšili na jeho implementaci.

To zní jako velký úspěch!

Jen částečně... Novým ministrem školství se těsně poté stal Josef Dobeš, který plán „uklidil do šuplíku“ a podpora inkluzi ve vzdělávání, stejně jako transformaci systému péče o ohrožené děti, tak byla v tomto rezortu na nějakou dobu pozastavena.

Řada let práce přišla vniveč…

Ne úplně. Tehdy jsem z ministerstva odešla a spolu s přáteli a kolegy, kteří pracovali na těchto agendách spolu se mnou, jsme založili Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), která letos funguje již 6. rokem. Z pozice občanské společnosti jsme se snažili udržet propojení těch lidí, kteří téma inkluze posouvali dopředu. Pravidelně se setkáváme a diskutujeme otázky spojené s inkluzí, spolupracujeme na projektech, mapujeme příklady dobré praxe a expertně spolupracujeme s MŠMT i s dalšími partnery veřejné správy. Důležité je i naše zakotvení v univerzitním prostředí - většina z nás vyučuje na pedagogických fakultách, vyjíždíme na stáže do zahraničí, spolupracujeme s mezinárodními organizacemi. Jsou mezi námi aktivní ředitelé základních škol, studenti i výzkumníci.

Vaše práce přinesla ovoce – vloni začala platit novela školského zákona, která zavedla nárokovost podpůrných opatření pro žáky se speciálními potřebami.

Na této změně legislativy jsme intenzivně participovali. Nebylo udržitelné a důstojné, aby podpora dětí ve vzdělávání podléhala politickým zájmům a aby rodiče ve 21. století museli finance na speciální pomůcky a asistenty do škol shánět přes benefiční sbírky! Od roku 2004 školský zákon garantuje rovné příležitosti ve vzdělávání všem, stejně jako právo docházky do té nejbližší spádové školy - praxe však byla úplně jiná. Stačilo, aby škola řekla, že nemá pro konkrétní dítě podmínky, a nemusela ho přijmout. V jednom kraji jste jako rodič dítěte s autismem dostal asistenta (protože zde byla osvícená politická reprezentace) a v druhém kraji jste nedostal nic a musel jste jít dělat svému dítěti asistenta sám.

To musí být pro rodiče těžká situace.

Ano, byli přetíženi, ve velkém stresu a nejistotě. Nemohli normálně pracovat, rodiny se rozpadaly, děti migrovaly mezi školami nebo byly nuceně od nízkého věku na speciálních internátních školách nebo v domácím vzdělávání. Rodiče byli (a často zatím stále jsou) bez asistenčních a odlehčovacích služeb. Tento dluh se musíme snažit rychle vyřešit. Vedle férového vzdělávání měla být prioritou nás všech rovněž podpora pečujících. Je potřeba napomáhat rozvoji komunitních služeb, podporovaného a chráněného bydlení. Musíme vidět člověka v komplexu jeho potřeb a jedinečnosti. Na každém záleží, každý si zaslouží žít co nejkvalitnější život v komunitě.

Dokončení rozhovoru

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: