Paměť národa je třeba udržovat

Rozhovor s Milenou Bohatovou, autorkou knihy Olga Havlová. Kniha, kterou spisovatelka napsala těsně po smrti paní Olgy, vyšla letos podruhé, tentokrát v nakladatelství Albatros Media.

Knížka vykresluje první manželku bývalého prezidenta Václava Havla jako statečnou ženu, jejíž život rozhodně nebyl lehký, která by ale sama sebe bezesporu označila za obyčejnou ženu. A jaká je autorka, která nám obraz paní Olgy zprostředkovává? Snažili jsme se to zjistit během následujícího rozhovoru.

Co bylo pro vás impulsem k napsání knihy o Olze Havlové?

Dlouhou dobu jsem pracovala jako redaktorka ve společenských časopisech, v nichž bylo v 90. letech plno rozhovorů s herci, zpěváky… tzv. VIP, zatímco vědci, lékaři a významní odborníci byli opomíjeni. Chtěla jsem napsat o někom, kdo něco dokázal nejen pro svou image, ale hlavně pro ostatní. A právě taková paní Olga Havlová byla – nesmírně obětavý člověk, který pracoval pro druhé lidi a zasloužil si jejich úctu. Velkých žen v české historii bylo více, dnešní generaci se snad vybaví Rettigová, Krásnohorská, Němcová…, ale nerada bych zkoumala, kolik toho o nich známe. Paměť národa je třeba udržovat.

Znala jste se s paní Olgou osobně?

Neznala. Začala jsem její život a práci podrobněji poznávat až po její smrti. Přála bych si, aby moje kniha byla jakýmsi kamínkem v mozaice na hrobě paní Olgy.

Jak tedy kniha vznikala, když jste se nesetkaly?

K paní Olze jsem se dostala „nablízko“ díky lidem, kteří ji dobře znali. Za mnohé vděčím především chartistovi Zdeňkovi Urbánkovi (který napsal i předmluvu ke knize – pozn. red.). Ten mě poslal dál – za těmi, kteří Olgu vídali v různých časech a podobách a ochotně mi o ní vyprávěli.

Jak dlouho kniha vznikala?

Paní Havlová zemřela v lednu 1996. Asi tři měsíce jsem se potom setkávala s jejími přáteli a známými. Teprve potom jsem si troufla o ní vypovídat, respektive zpracovávat vzpomínky na ni.  Měla jsem v té době tři malé děti a chodila jsem do práce, takže jsem psala po večerech. Kniha vyšla v roce 1997.

Měl Václav Havel možnost přečíst si knížku ještě před tím, než vyšla?

Ano, donesl mu ji ukázat Arnošt Lustig a prý se mu hodně líbila. Říkal, že viděl různé pokusy o zpracování životopisu své manželky a že tenhle je výstižný a dobře zachycuje to, co bylo na Olze podstatné. Rozhodně se vydání knihy nebránil.

Vy jste se znala s Arnoštem Lustigem?

Poznala jsem ho jako novinářka. Dělala jsem s ním jeden ze svých prvních rozhovorů pro časopis Story a povídali jsme si asi 15 hodin – stále bylo o čem. Když mi nabídl tykání, tak jsem si musela hodně zvykat.

V knize popisujete jak pozdější „hradní“ život paní Olgy, tak také ten disidentský, který mu předcházel. Co vás na něm zaujalo?

To, co tady dneska chybí. Nenadávat a nehořekovat za rohem v bezpečí, ale pokoušet se něco doopravdy změnit, přestože tím riskuji. Jistě to bylo spojeno s určitou až živelností, ale to nepovažuji za podstatné. Není důležité, „s kým se kdo líbal“, ale co udělal! 

Jste autorkou i několika dalších knih, ale je těžké je všechny vysledovat, neboť vycházely pod různými jmény.

Já jsem rozená Salajková. Po svatbě se svým prvním mužem, se kterým jsem měla tři děti, jsem se jmenovala Pekárková a pod tím jménem vyšla i kniha Olga původně. Manžel od nás odešel, když bylo dětem 3, 5 a 6 let. Pak jsem se musela postarat sama. Jméno Bohatová, které je na titulu reedice knihy, mám po svém druhém manželovi, kterého jsem si vzala, když děti dospěly, ale dlouho to nevydrželo. Zůstalo mi po něm jen to příjmení.

Vždycky jste toužila stát se spisovatelkou?

Psaní mě bavilo vždycky a začínala jsem odmalinka s básničkami, pak se slohovými pracemi… Jen v koutku duše jsem chtěla být novinářkou, ale ne v době (80. léta), kdy se o ničem vlastně doopravdy psát nedalo. Vystudovala jsem matematické gymnázium, neboť jako dceru faráře mě jinam nevzali. Po maturitě jsem se hned provdala a byla doma s dětmi. Když jsem je po rozvodu musela sama živit, nastoupila jsem jako ekonomka do družstva Keramo v Praze, kde jsem zůstala dva roky. Přitom jsem externě psala a po dvou letech odešla pracovat jako redaktorka k Halině Pawlowské, která právě založila časopis Story.

Jak k tomu došlo?

V dospívání jsem navštěvovala stejný literární klub Literárium, kam deset let přede mnou chodila i Halina. A moje maminka mi radila: Zavolej jí, třeba bys pro Story mohla začít pracovat. Moc jsem tomu nevěřila, ale vzala jsem telefon a ozvala jsem se jí, že umím psát. Řekla: Ukaž!

Jak dlouho jste ve Story pracovala?

Asi čtyři roky. Přesně do dne, kdy v knižních novinkách vyšlo oznámení o vydání mojí knihy Olga. Halina mě i moji kolegyni, která mi s knihou pomáhala, na hodinu vyhodila. Pravdou je, že jsme dostaly odstupné. Ale najednou jsem byla ze dne na den bez práce. 

...

(celý rozhovor s Milenou Bohatovou si můžete přečíst v prosincovém čísle Dobrých zpráv)

 

 

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: