2. část rozhovoru s Klárou Laurenčíkovou

Dokončení zajímavého rozhovoru o ohrožených dětech....

Když hovoříte o spravedlivém vzdělávacím systému pro děti, zkuste prosím popsat, jakou tvář by tato spravedlivost měla mít.

Jde o to, aby se každé dítě (tedy i dítě se speciálními potřebami) ve své spádové škole setkalo s přijetím, aby se cítilo vítané a mělo šanci zažít úspěch dle svého individuálního potenciálu. Aby každý den cítilo, že patří do společnosti a má v ní své místo. Že je mu zajištěna podpora, kterou potřebuje. V dětském věku si fixujete hodnoty a postoje, které vás budou ovlivňovat celý život. Trénujete si empatii, sociální dovednosti. Učíte se být aktivní, kriticky myslet, kreativně se sebevyjadřovat a řešit problémy. Učíte se spolupracovat, pomáhat ostatním, zastávat různé role ve skupině. V inkluzivní třídě máte pro toto skvělé podmínky!

Inkluze je určitě nesmírně důležitá nejen pro děti se speciálními potřebami, ale i pro ostatní žáky třídy.

Když sedím ve třídě vedle dítěte na vozíčku, zažíváme spolu pozitivní interakci, umíme spolupracovat a vzájemně si pomoci - nebudu pak mít v dospělosti problém jako zaměstnavatel přijmout do týmu člověka se zdravotním postižením. 

A jak jsou na inkluzi připraveni učitelé?

Učitelé by již na fakultách měli získat dovednosti pro individualizaci pedagogické práce, sledování pokroku každého žáka a formování zdravých vztahů mezi dětmi. Zaslouží si kvalitní další vzdělávání šité na klíč jejich konkrétním potřebám, mentoring a supervizi. Je skvělé, že díky nové legislativě přibývá ve školách školních psychologů, speciálních pedagogů a asistentů. Nicméně i tito odborníci potřebují intenzivní metodickou pomoc a podporu. Školy musí být do budoucna rovněž lépe zasíťované na návazné psychosociální a zdravotní služby. Je potřeba snížit administrativní zátěž a více se soustředit na kvalitu procesu učení. Důležité je, že nároková podpůrná opatření se týkají dětí od mateřských škol po střední a vyšší odborné školy a taktéž neformálního vzdělávání. Děti s potřebou podpory tak nemusí po vyučování odcházet domů, ale mohou mít asistenta v družině nebo v DDM na nějakém zájmovém kroužku. 

Když se to naučí děti ve škole, změní tím – až vyrostou – i „tvář“ celé dospělé společnosti. O to jde, že?

Věříme, že touhle cestou kultivujeme postoje respektu, soudržnosti a solidarity. Pokládáme základy zdravé občanské společnosti. Zoufalé věci dělají zoufalí lidé. Úkolem společnosti je vytvářet podmínky pro to, aby se nikdo nemusel cítit nepotřebný a osamocený. V inkluzivním vzdělávání se učíte ještě jednu věc - velmi podstatnou. Vnímat pestrost jako něco normálního, zdravého. Každý jsme jedinečný, na světě nejsou dva úplně stejní lidé, ale základní potřeby máme všichni stejné. Všichni toužíme po bezpečí, přijetí a podpoře v tom, co je pro nás obtížné. Každý může padnout a každý si zaslouží nabídku pomocné ruky. 

Vaše angažovanost v ČOSIV představuje jen část vaší práce. Co tvoří zbytek?

Druhá polovina je složená z mého angažmá v týmu poradců ministryně práce a sociálních věcí, kde mám poslední tři roky na starost agendu ohrožených dětí a sociálního začleňování.

Neobáváte se toho, co přinese povolební změna politické garnitury? Jak to změní nastartované procesy?

Vadí mi, že tak zásadní téma, jako je kvalita života dětí v téhle zemi, podléhá osobním populistickým zájmům velké části politiků. Ve většině vyspělých demokratických zemí se klíčová místa veřejných institucí dostávají lidé nezávislí, morálně zakotvení s velkou expertní zkušeností. U nás se řada významných pozic stále skrytě rozdává za odměnu, podle partajních zásluh.

Nezlepšil to zákon o státní službě?

Nejenže tomu nijak efektivně nebrání, naopak téměř znemožnil vstup šikovných a zkušených expertů z terénu do struktur veřejné správy. Přitom je známou věcí, že právě praktická zkušenost je skvělým předpokladem pro kvalitní práci na systémových změnách. Máloco z toho, co vzniklo pouze od úřednického stolu, pak skutečně přineslo reálný užitek.

Co by mohlo (a mělo) situaci zlepšit?

V naší zemi se bohužel při hledání řešení různých systémových problémů pracuje s nezávislými daty. Máme celou řadu kvalitních studií, výzkumů a analýz, celkem zajímavé veřejné statistiky, které lze dobře využít nejen pro řešení již vzniklých problémů, ale dokonce i jako prevenci celé řady významných budoucích potíží! Víme například, že nám přes 5000 dětí vyrůstá v tragicky špatných bytových podmínkách (ubytovny, azylové domy), že jsou vlivem těchto špatných podmínek a na ně se nabalujících dalších patologií do budoucna významně ohrožené rozvojem duševních onemocnění, závislostmi, školním neprospěchem apod. A stejně léta marně čekáme, až se politici dohodnou a konečně schválí zákon o sociálním bydlení.

Podobné prodlevy a nonsensy, jaké se pojí s dosud neschváleným zákonem o sociálním bydlení, najdeme i v agendě ústavní péče…

Ano. Máme mnoho národních i mezinárodních výzkumů o negativních dopadech ústavní péče na vývoj dětí, a stejně se politici již téměř 30let nedokážou zkoordinovat k zásadní systémové změně. Více než 8000 dětí tráví v průměru 6,5 roku svého života v ústavu. Jsme za tento stav opakovaně kritizováni Výborem pro práva dětí při OSN, i český Výbor pro práva dítěte, jemuž mám tu čest dělat předsedkyni, usiluje o změnu, ale zatím marně. Většina veřejných prostředků putuje na hašení požárů namísto do prevence jejich vzniku. Na ohrožené děti jde většina prostředků ještě stále až v momentě jejich umístění do ústavního zařízení (2-3 tis. Kč na preventivní služby, 35-60 tis. Kč na pobyt v ústavu 1 dítěte na měsíc).

Co navrhujete? Jak dosáhnout zlepšení?

V agendě péče o ohrožené děti potřebujeme lidské i finanční zdroje postupně koordinovaně přesměrovávat tak, aby existoval funkční systém prevence, depistáže (včasná identifikace dítěte v riziku), včasné intervence, krizové pomoci, respitních a dalších komunitních služeb. Jen minimum dětí je v ústavu proto, že by se rodiče o ně vůbec nechtěli starat, nebo že je záměrně týrali. Většina rodičů však neměla rozvinuté rodičovské kompetence (např. sami vyrostli v ústavech nebo nefunkčních rodinách) či uvízli v sociálních ekonomických problémech, které nezvládli bez pomoci sami vyřešit. Úlohou státu je v takových situacích zajistit těmto rodinám funkční pomoc a podporu pro stabilizaci situace. Navázat rodinu na potřebné sociální či zdravotní služby, zajistit na nutnou dobu sociální bydlení, podporu v zaměstnání apod.

Určité změně by mohla pomoci iniciativa Dobrý start, s kterou jste spojena. Co ji vyvolalo?

Ve Vládním výboru pro práva dítěte (poradní orgán vlády, jehož je K. Laurenčíková předsedkyní – pozn. red.)jsme připravili komplexní materiál popisující slabiny systému péče o ohrožené děti (mezirezortní roztříštěnost, nejednotnost postupů, absence systému prevence a včasné pomoci), navrhli opatření ke změně a vláda námi navržený postup přijala. MPSV dostalo za úkol společně s MŠMT a MZ zpracovat materiál, který naše doporučení přetaví do konkrétní akce. Bohužel spolupráce ministerstev a ochota domluvit se v zájmu dětí na společném plánu velmi vázla.

Opět slepá ulička?

Ve stejné době (letos na jaře) ČT uveřejnila dokument „V nejlepším zájmu dítěte" režisérky Lindy Kalistové Jablonské a producentky Ireny Hejdové. Dokument názorně ukázal slabiny systému a zaujal pro toto téma velkou část veřejnosti. Pod petici za změnu systému se následně v krátkém čase podepsalo téměř 8000 lidí. Napadlo mě spojit s Lindou a Irenou síly. Přidala se k nám ještě Julie Kochová z Dobré rodiny (organizace doprovázející pěstouny) a založily jsme společně iniciativu Dobrý start!

Název asi vypovídá o tom, že si přejete zajistit dobrý start do života všem dětem bez rozdílu a že nejlépe se startuje přímo z rodiny.

Ano, usilujeme o to, aby zde fungoval systém kvalitní podpory rodin, aby žádné dítě nemuselo vyrůstat zbytečně v ústavu. Chceme, aby byl přijat zákon zakazující umísťovat děti do 7 let do ústavů úplně. Je tomu tak ve většině zemí EU. Na Slovensku děti mladší 6 let nesmí být umisťovány do ústavní péče již 10 let. 

Chceme apelovat na posílení služeb prevence, včasné pomoci a na další rozvoj náhradní rodinné péče. Zveřejňujeme data, příběhy mladých lidí s ústavní zkušeností, pěstounů a adoptivních rodičů, informace o různých akcích, jichž se lidé mohou zúčastnit, oslovujeme média a politiky, například před důležitými jednáními o dětech a předáváme jim průkazné argumenty volající po změně, snažíme se jim vysvětlovat tuto agendu z různých pohledů, usilujeme o to, aby toto téma získalo větší prostor v médiích, ať už se jedná o dokumentární filmy, nebo o rozhovory s dětmi, které prošly ústavní péčí, s adoptivními a pěstounskými rodiči, jež mají v této oblasti značné osobní zkušenosti. Nedávno vyšel rozhovor s bývalým ředitelem dětského domova, který z této pozice odešel a nyní je sám pěstounem.

Kdo už poskytl vaší iniciativě podporu?

Je to více než 20 pomáhajících organizací a desítky známých osobností. Například právě VDV byl jedním z prvních, který neváhal a připojil se k nám. Spolupracujeme s Asociací DAR, která sdružuje více než 50 organizací zaměřených na agendu ohrožených dětí. Chystáme velkou osvětovou kampaň. Podpora partnerů je pro nás velmi důležitá. Jsem vděčná též za podporu veřejně známých osobností, které za námi samy přicházejí s konkrétními nápady, jak oslovit další část veřejnosti.

Jak se mohou k vaší iniciativě připojit ostatní?

Vizuálním symbolem Dobrého startu je vlaštovka, která představuje určitou naději a cestu vpřed. Kdo nám na facebook pošle svou fotografii s vlaštovkou složenou z papíru, vyjadřuje tím podporu našemu snažení. Takové vlaštovky k nám „přilétly“ od mnoha občanů, rodičů, klubu dobrovolných hasičů, sestřiček z motolské nemocnice či žáků vyšší odborné školy sociální práce. Jsme za to velmi vděčni, neboť vlaštovky nám přinášejí zprávu, že lidem není jedno, co se s ohroženými dětmi v této zemi děje. Důležité je tyto vzkazy adresovat i našim zákonodárcům.

Slovo na závěr?

V našem odhodlání jen tak nepolevíme. Chceme žít ve zdravé a soudržné společnosti, kde se dobře žije všem bez rozdílu - i těm, co neměli zrovna lehký start!

Irena Šatavová

Foto: Monika Granja

 

„Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc.“ Olga Havlová
Zelená linka +420 800 111 010 | Telefon: +420 224 216 883 | E-mail: vdv@vdv.cz | Sledujte nás na FACEBOOKu
Podporují nás
Odběr novinek

Zadejte prosím e-mailovou adresu pro zasílání aktuálních informací: